Gejša (Memoirs of a Geisha)

Film Gejša je zasazen do Japonska v období před 2. světovou válkou a byl inspirován knižní předlohou „Memoirs of a Geisha“, kterou napsal Artur Golden. Film režíroval Rob Marshall, který je také známým choreografem a proslavil se muzikálem Chicago, za který byl sám nominován na Oskara za režii. Gejša byla natáčena s čínskými a japonskými herci mluvícími anglicky ve Spojených státech (Japonsko odmítlo jakoukoli spolupráci na filmu). Četla jsem mnoho recenzí, kde tento film strhly a naprosto odradily snad každého čtenáře a filmového fanouška, a proto bych ho chtěla podat v trochu světlejších barvách, protože dle mého názoru stojí za vaši pozornost.

Kdo je vlastně ta tajemná dívka s okouzlujícíma očima, bílým obličejem a strojeným chováním? Kdo je vlastně Gejša? Gejša není ani manželka, ani prostitutka. Je to umělkyně, která se živí bavením bohatých a vlivných mužů. Gejša nemá žádné přání, žádné city. Ona tančí, zpívá, baví vás, ale zbytek jsou stíny zahalené tajemstvím. Gejša je považována za symbol japonské kultury.

My sledujeme příběh malé dívky jménem Chiyo (Zhang Zi Yi), která je jako malá prodána svými rodiči do domu gejš, kde se stane jejich služkou. Prochází mnoha zkouškami - přijde o rodinu, sestru, je nenáviděná jednou z nejkrásnějších gejš, je tajně zamilovaná... Ale přesto se i na ni usměje kapička štěstí a z malé dívky vyroste legendární a nejuznávanější gejša – Sayuri (Zhang Ziyi), která nakonec prožije i opravdovou opětovanou lásku.

Film vás vtáhne do světa krásných kimon, barev, tradic, snů i ideálů. Je o nenávisti, rivalitě, závisti, ale i kráse, umění, kultuře. Zavede vás do jiného světa, kde se mladá dívka ze špatných sociálních poměrů dokáže dostat až na vrchol. Film mě zaujal tématem, myšlenkou i nápadem zpracování. Dokáže vás rozesmát, ale i rozplakat... Film dokáže udržet vaši pozornost a vy mu propadnete po celých 140 minut.

Snímek byl oceněn třemi Oscary a získal tři ceny ze šesti nominací BAFTA (za nejlepší kameru, nejlepší kostýmy a za hudbu). Ziyi Zhang byla nominována na cenu MTV Movie v kategorii nejlepší sexy výkon roku.

Jan Lucemburský

Jan Lucemburský je nejvíce známí jako „Král cizinec, Král diplomat“. Občas můžete zaslechnout i přízvisko „Slepý“. Jan se narodil 10. srpna 1296 jako syn římského panovníka Jindřicha VII. a Markéty (dcery Jana Brabantského)v Lucembursku. Byl jediným synem. Své dětství prožil v Paříži (na dvoře Filipa IV. Sličného). Tam se mu dostalo patřičného vzdělání.

Již ve svých 14- ti letech byl seznámen s tehdy 18- ti letou Eliškou Přemyslovnou, poslední neprovdanou princeznou přemyslovskou. 31. srpna 1310 proběhly zásnuby mladičkého Jana s Eliškou Přemyslovnou a o den později se ve špýrské katedrála konala slavná svatba. Asi měsíc po svatbě mladí manželé odcestovali do Prahy. Když vjížděli, byly zvony na poplach. Jan se nenechal odradil, vyhnal Jindřicha Korutanského a sám usedl na český trůn. Dne 7. února 1311 byl společně s Eliškou Petrem z Aspeltu korunován českým králem. Ačkoli byl českým králem, lid ho nenáviděl a on neměl rád český lid, ani českou zemi. Nikdy si v Čechách nezvykl a český stát nepovažoval za svou vlast, pobýval raději v západní Evropě (hlavně ve Francii a Lucembursku). Právě proto byl Jan známí jak „Král cizinec“.

Ze začátku své vlády Jan naráží na odpor šlechty. Šlechta neměla ráda silné panovníky a nechce si nechat poroučet od 14- ti letého kloučka. V tuto chvíli má Jan velkou oporu- svého otce Jindřicha VII. Jenže už v roce 1313 Jindřich VII. umírá a vzpurní čeští páni vycítí svou příležitost. Aby toho nebylo málo, do politiky se navíc vloží ambiciózní Eliška (snažila se obnovit vládu v duchu Přemyslovců).

Janovým věrným rádcem byl Jindřich z Lipé. Tento muž měl za manželku Elišku Rejčku (manželka Rudolfa Habsburského), ta se dostala do konfliktu s Eliškou Přemyslovnou. Právě na přání Elišky byl Jindřich uvězněn. To se nelíbilo šlechtě, povstala a Jindřich byl po půl roce ve vězení na hradě Týřov osvobozen.

Jan začal podléhat vlivu Jindřicha a ten byl po 11 let neoficiální hlavou českého státu. Na jeho popud byla Eliška uvězněna i se svými dětmi na Mělníku a až do konce svého života vězení neopustila. Vzali jí syna Václava (Karel IV.), který matku již nikdy nespatřil.

Jan se příliš nestaral o vnitřní poměry země, ale rozšířil české území diplomatickými schopnostmi o Chebsko, Horní Lužici a většinu slezských knížectví. To vše bez válečných konfliktů, odtud tedy „Král diplomat“.

Místo vládnutí se věnuje turnajům a dalším rytířským zábavám. Do Čech si jezdí pouze pro peníze. Aby peníze získal, zvyšuje daně, a tak se nemůžeme divit, jaký odpor k němu cítili obyvatelé Čech. Jan rozprodal všechny české města, hrady a zámky. Po celé Evropě byl znám jako udatný rytíř a válečník. Tím dělá Čechám obrovskou reklamu. V roce 1333 povolal do Čech svého nejstaršího syna Karla IV a jmenoval ho markrabětem moravským. Ve skutečnosti mu ale přenechal vládu v Čechách. Karel se snažil povznést Čechy a měl mnoho sporů s otcem. Jan se svého syna obával, byl si vědom, že ho český lid vítá s otevřenou náručí. Věděl o jeho silném vlivu na český lid, o jeho popularitě. Karel byl pro něho silná konkurence a Jan se bál, že ho sesadí.

Jan měl problémy nejen se šlechtou a svým synem, ale i se svým zdravím. Ke konci svého života trpěl oční chorobou. Lektvary a masti nezabíraly.

Roku 1338 král povolil zřízení Staroměstské radnice – první v Čechách. Roku 1344 bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství, současně s tím bylo v Litomyšli zřízeno nové biskupství – zemi již fakticky spravoval Karel IV.

Roku 1339 uzavřel sňatek s Beatrix Bourbonskou. Češi ji ale nepřijali, měli raději Blanku z Valoa (žena Karla IV.). Jan na Blanku žárlí a vyžene ji. Jako za trest oslepne natrvalo.

V zahraniční politice byl Jan mnohem úspěšnější: byl pravidelným hostem papeže a francouzských králů.

Roku 1346 se se svým synem Karlem účastní bitvy u Kresčaku, jako spojenec francouzského krále, proti Angličanům. Jan Lucemburský jde dobrovolně na smrt. Téměř slepý velí svému vojsku a nakonec sám vjede mezi anglické vojáky s mečem v ruce a hrdinsky zahyne. Janova poslední slova zněla takto: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal.“

Jan Lucemburský měřil asi 170 cm, byl štíhlé svalnaté postavy, profesionální jezdec na koni.

Roku 1980 se vrátily královy ostatky dočasně do Prahy, kde je podrobil průzkumu antropolog Emanuel Vlček a jeho tým z příslušného oddělení Národního muzea. Poté byly ostatky převezeny zpět do hrobu v Lucemburku.

Nejstarší portrét Jana Lucemburského je na kamenném reliéfu z domu v Kolíně nad Rýnem. Jedno vyobrazení je také ve Zbraslavské kronice.

Ovoce

Dnes zaměřeno na ovoce. Je zbytečné se rozepisovat, jak důležitou roli hraje ovoce v našem životě. Zaměřila jsem se proto na to, jaké ovoce je nejoblíbenější, jak na nás působí, v čem pomáhá a jaké vitamíny obsahuje.

Podle průzkumu je nejoblíbenější ovoce JABLKO. Je výborným zdrojem vitamínů, vlákniny a dokáže skvěle vyčistit náš organismus. Jablka jsou tím nejlepším elixírem, pokud chceme celý rok zůstat fit. Jablka jsou zdrojem vitamínu C, který nás chrání před chřipkou a nachlazením. Pokud denně sníme 3-4 plody, dodáme tělu denní dávku tohoto vitamínu a navíc budeme také méně jíst, protože jablka jsou bohatá na vlákninu, která nás zasytí. Ve slupce a těsně pod ní najdeme nejvíce vitamínu C a vlákniny, takže bychom jablka neměli loupat. Jablka posilují imunitu a udržují náš trávící aparát ve skvělé kondici, takže se nemusíte obávat rakoviny střev, pokud jíte jablíčka pravidelně. Jablka urychlují látkovou výměnu, zabrání zácpě, snižují hladinu cholesterolu a starají se o hladkou a pevnou pokožku, zdravé vlasy a nehty. Šťáva je bohatá na hořčík, železo, křemík a draslík. Šťáva z čerstvých jablek je vhodná při zánětech, zácpě a horečkách. Jablka posilují srdce, povzbuzují krevní oběh a stabilizují hladinu cukru v těle. Jsou proto vhodná i pro diabetiky. Výrazně posilují cévy, účinně čistí střeva a díky jablkům můžeme účinně předcházet kardiovaskulárním onemocněním.

BANÁNY se v testech umístily hned na druhém místě za jablky. Jsou výtečným zdrojem síly. Sacharidy a vláknina nás rychle zásobí energií a nadlouho zasytí. Banány jsou mimořádně bohaté na vitamíny A, C a vitamíny skupiny B. Působí preventivně proti vysokému krevnímu tlaku. Odstraňují otoky a pomáhají snižovat tělesnou hmotnost. Snižují hladinu cholesterolu, posilují imunitní systém, pomáhají při poruchách spánku, uklidňují nervy a báječně působí proti stresu.
Přitom 100g banánů má pouhých 380 kalorií, 72g vody a skoro žádný tuk!
Kromě toho banány spouštějí vylučování hormonu štěstí serotoninu.

POMERANČE dodávají životní energii, aktivují všechny tělesné žlázy, výrazně posilují libido a u mužů i žen potenci. Posilují imunitní systém a krvetvorbu. Zastavuje krvácení z dásní a působí proti krvácení z nosu. Také pomeranče se vám postarají o krásnou a zdravou pleť! Obsahují vitamín C.

JAHODY zbavují střeva jedovatých látek a zmírňují trávicí potíže. Posilují imunitní systém a látkovou přeměnu. Posilují kosti, vlasy a kůži. Jahody zvyšují sexuální touhu.

ANANAS mimo biotinu a vitamínu B 12 a E obsahuje všechny vitamíny a 16 různých minerálních látek a stopových prvků. Zlepšuje celkové prokrvování, snižuje krevní tlak a rozpouští usazeniny v cévách. Působí protizánětlivě, uvolňuje svalové napětí a lokální svalové křeče. Velmi dobře pomáhá při střevních poruchách nebo průjmech.

BORŮVKY působí proti zánětům a hojí sliznice. Regenerují zrak a značně zlepšují šeroslepost. Jsou lékem proti stresu, uklidňují totiž nervy. Snižují hladinu cholesterolu a tuku v krvi. Působí preventivně proti infekcím a posilují imunitní systém.

Kněžna Drahomíra

O české kněžně a manželce přemyslovského knížete Vratislava I. toho není moc známo. Nevíme přesně, jak vypadala či jaká byla její povaha. To jaká pravděpodobně byla, se můžeme dozvědět z kroniky Václava Hájka z Libočan či z Kosmovy kroniky. Jenže Kronika česká od Václava Hájka z Libočan není objektivní. Autor byl při psaní své práce plně pod vlivem katolické šlechty. Idealizoval české dějiny z pohledu katolíka. Byla upravována a doplňována neznámými údaji, autor si vymýšlel postavy a roky. Abychom tedy měli alespoň představu o tom, jaká Drahomíra mohla být, zde je úryvek z Kroniky české:

„Ale ona (česká kněžna Drahomíř) byla tvrdší než skála nikteráž sebou hnouti nedala. Biskup, ač mnohá kázání před ní činil, nikoli její srdce nemohl obměkčiti...“

Drahomíra se narodila pravděpodobně roku 890 (podle jiných zdrojů roku 877) a zemřela roku 935. Pocházela z polabského slovanského kmene Stodoranů a stala se manželkou přemyslovského knížete Vratislava I. pravděpodobně roku 906. Narodilo se jí šest dětí, dva synové a čtyři dcery: Václav, Boleslav, Spytihněv (jenž umírá v dětském věku) a z dcer je známa pouze Přibyslava.

Kníže Vratislav, vládnoucí od roku 915, však již o šest let později zemřel (někdy se udává, že padl v boji s Maďary) což byla škoda, protože to byl mocný a schopný panovník. Nastal problém, protože jejich 2 synové (Václav a Boleslav) nebyli v té době zletilí, a tak se o vládu v zemi dělily dvě ženy. Situace v zemi byla napjatá.

Po Vratislavově smrti se jeho manželka dostala do sporu s tchýní Ludmilou. Domácí velmožové rozhodli o rozdělení moci mezi Ludmilou a Drahomírou. Ludmila začala již v únoru roku 921, vládnou za Václava, který byl v té době nezletilý. Z jejich rozhodnutí byla výchova Václava a Boleslava svěřena jejich babičce Ludmile. To se nelíbilo Drahomíře, i když Ludmila vychovávala oba její syny již za života Vratislava. Drahomíra podezírala svoji tchýni, že ji chce zbavit vlády i majetku. Ludmila to však popírala a dokonce si přála, aby si Drahomíra vzala své syny a jí dala volnost sloužit Bohu.

Ale spory pokračují. Konflikt mezi oběma ženami souvisel s vývojem mezinárodní situace. Ludmila prosazovala zahraniční orientaci českého státu na bavorské vévodství, s čímž Drahomíra vůbec nesouhlasí. Drahomíra se spíše zasazovala pro spolupráci se Saskem.

I v otázkách náboženských to mezi nimi skřípe. Ludmila tíhne ke staroslověnskému východnímu křesťanství, jaké kdysi na Velkou Moravu přinesli soluňští bratři Konstantin a Metoděj, zatímco Drahomíra je jednoznačně pro západní latinský ritus.

Jejich konflikty byly podle legendy završeny vraždou Ludmily. Drahomíra ji nechala zavraždit v noci z 15. na 16. září 921 na Tetíně. Ludmile bylo 61 let. Vraždu vykonali Vikingové jménem Tunna a Gommon. Ludmila tušila, že jí přišli muži zabít. Prosila, aby se mohla pomodlit a aby ji mečem sťali hlavu, ale oni ji nevyhovili a uškrtili ji.

Když se vlády ujal někdy v období let 922-925 její syn Václav, vypověděl ji, kvůli uklidnění poměrů v zemi, z Prahy a na čas ji uvěznil na nedalekém hradišti Budeč. Po nástupu svého druhého syna Boleslava roku 935 upadla Drahomíra v nemilost a musela uprchnout z jeho dosahu. Dokonce ji pronásledovali jím vyslaní lidé, kteří ji měli zabít.

Josef Dobrovský

Josef Dobrovský byl nejdůležitější osobností první etapy národního obrození. Byl jazykovědec a literární vědec. Narodil se v Ďarmotech u Rábu v dnešním Maďarsku jako syn vojáka v pátek 17.srpna 1753. Jeho otec byl dragounský strážmistr Jakub Doubravský. Pokud vás teď zarazilo jméno jeho otce, jste na dobré cestě. Při zápisu do matriky totiž popletl kněz příjmení a tak se dnes ve školách dozvídáme o Josefu Dobrovském. V rodině se mluvilo německy, takže česky se Dobrovský naučil až během studia na gymnáziu v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě a v Klatovech. Rodina byla poměrně chudá, takže si malý Josef přepychu neužíval. Studoval filozofii a teologii, ale kněžské povolání nikdy nevykonával. Stal se vychovatelem a učitelem v domě hraběte Nostice, kde se mohl věnovat i vlastnímu studiu a kde se dostal do společnosti tehdejších vzdělanců. S nimi i nějaký čas pobýval v Sokolově. Nosticové Dobrovského podporují i poté, co od nich v roce 1787 odejde.

Účastnil se činnosti v Královské společnosti nauk, přispíval do zahraničních vědeckých časopisů. Zabýval se zkoumáním historických pramenů českého středověku. Studoval staroslovenštinu. Psal německy a latinsky, nikoli česky. Na budoucnost češtiny hleděl pesimisticky, nevěřil, že čeština získá ztracené pozice jako jazyk vědy a literatury, přesto ale vykonal ve prospěch českého jazyka nesmírně mnoho. velice brzy se stal uznávaným vědcem a ne nadarmo byl nazýván Otcem slavistiky. Má velký vliv na mladou generaci osvícenců. Mezi jeho žáky patří například spisovatel a jazykovědec Václav Hanka či jeho nejnadanější žák František Palacký. Právě on šel dlouho ve stopách Dobrovského, ale jakmile přijde spor o Rukopis zelenohorský, jde všechna vděčnost a respekt stranou.

Dobrovský o pravosti Rukopisu královédvorského nepochybuje, ale Rukopis zelenohorský považuje již od počátku za padělek. V roce 1824 vystoupil s oznámením, že rukopis je falzum a autorem je Václav Hanka! Proč?? Prý jsou v rukopise stejné gramatické chyby, jakých se dopouštěl Hanka jako žák. Nikdo mu nevěří, všichni jsou na rukopisy pyšní a Dobrovský zůstává osamocen. Dokonce i jeho žák František Palacký se staví proti němu. Často slýchá urážky jako "Nevlastenec" či "slavisující Němec".

Co se týká jeho soukromého života, tak Josef Dobrovský byl svérázný člověk, který si potrpěl na své zdraví. Nejraději pil čistou vodu, kterou považoval za lék. Vlastnoručně si pral prádlo a před spaním měl pravidelný rituál. Přešlapoval ve vodou rozředěné hlíně a potom vypil sklenici podmáslí. Byl poctivý člověk a dobře znal lidské chyby. Rád dával peníze žebrákům, ale nechával je losovat. Vzal dvě kostky a kolik padlo, tolik dostal chudák krejcarů.

Vystupoval proti puristům (jazykovědcům) a stal se „nemoderním“.
Za vrcholné období české literatury pokládá dobu veleslavínskou a naopak nejméně oceňuje baroko.

Jeho prvním velkým dílem byly německy psané Dějiny českého jazyka a literatury (1792), kde popsal historický vývoj jazyka a literatury.

Často byl zesměšňován i pro svou duševní chorobu. Umírá 6.ledna 1829.

Jeho stěžejním dílem je německy psaná Zevrubná mluvnice jazyka českého (1808), která položila základy pro novodobou spisovnou češtinu. Ačkoli v češtinu nevkládal naděje, snažil se, aby měla ustálenou podobu a normu.Díle je považováno za 1.vědeckou mluvnici.

Významným jazykovědným dílem je i Německo-český slovník a Základy jazyka staroslověnského.

Dobrovský byl přísný a kritický, jak ve svých dílech, tak ve svých polemikách. Vždy mu šlo o pravdivost poznání. Všechny své soudy, chtěl mít podloženy důkazy, fakty. To mu bylo vytýkáno. Jako jeden z prvních vyjádřil pochybnosti o pravosti Rukopisu Zelenohorského.

Zdroje: History revue, Literatura pro I.ročník, Odmaturuj z literatury 1, Přehled dějin literatury, Epocha

Džamila

Autor: Čingiz Ajtmatov
Informace v mém článku jsou pravdivé a vychází z knihy. Nejedná se o recenzi, pouze o podrobný výtah z knihy, která má pár stránek. Doufám, že výtah někomu pomůže či vzbudí zájem si knihu přečíst…
Výtah je opravdu rozsáhlý, proto si myslím, že po přečtení článku budete mít dojem, že jste knihu skutečně četli…:)
Kniha je psána jednoduše a srozumitelně. Je zajímavá tématem i obsahem. V knize nevystupuje mnoho postav. Autor v novele nastoluje otázky, které se týkají morálních konfliktů současnosti.

Hlavní hrdina Seit vypráví příběh mladé dvojice kolem roku 1943 za 2.světové války. Příběh se odehrává v SZ oblasti Kirgizie v Talasu, sousedící s Kazachstánem.

Děj se odehrává za Velké vlastenecké války. Seit byl džigitem dvou rodin, ochráncem a živitelem. I přesto, jak byl mlád často zasahoval do hospodářských záležitostí (to bylo možné jen díky tomu, že starší bratři odešli do války). Hlavou rodiny byla matka. Byla tvrdá a panovačná a všichni členové rodiny ji museli poslouchat. Řídila celý dům. Otec byl tesař, byl tichý a klidný. Seit měl dva bratry a mladší sestru. Po vypuknutí války odešli jeho bratři na vojnu a on nechal školy, aby mohl pracovat v kolchoze. Jeho bratr Sadyk měl za manželku Džamilu. Džamila byla dcera pastevce v horském aulu Bakair. Prožili spolu dva měsíce, pak Sadyka odvolali do armády.
Džamila od dětství pásla s otcem stáda koní. Měl jenom ji a byla mu dcerou i synem. Snad proto se v její povaze projevovaly mužské rysy, tvrdost a někdy dokonce i trochu hrubosti. Pracovala energicky, s mužskou zručností. Se sousedkami vycházela dobře, ale byla až příliš pravdomluvná. Tchán i tchýně ji měli rádi a nedali na ni dopustit. Byla dobrá pomocnice, neúnavná a hbitá. Byla ale i příliš upřímně veselá, zrovna jako děti. Často se pro nic za nic rozesmála, běhala, skákala, objímala. Velmi ráda zpívala. Pro Seita byla nejlepším člověkem na celém světě. Džamila byla i krásná. Seit ji opravdu a upřímně miloval. Žárlil na ni, pyšnil se její krásou a nezávislou nespoutanou povahou. Byli nejlepšími přáteli.

V aulu žil i Danijar. Byl starší o 4 roky, tichý a krotký. Byl ve válce a vrátil se zpět do vlasti. Držel se stranou, starosti vesnice ho nezajímaly. Válka mu vryla krvavou jizvu do hlubin srdce. Byl uzavřený, samotářský, zvláštní.

Džemila, Seit a Danijar jezdili denně cestu s obilím, které odevzdávali na nádraží. Obilí bylo pro armádu. Vyjížděli ráno a vraceli se v noci. Byla to namáhavá práce. Tahali velice těžké pytle na ramenou a pracovali celé dny. Danijar s nimi skoro nemluvil, nezpíval a tak si z něho začaly dělat šprýmy a posmívali se mu. Seit si uvědomoval, že Danijar často kouká na Džamilu a že se do ní zamiloval. Místo soucitu k němu začal cítit nepřátelství.

Jednou mu s Džamilou opět chtěli něco provést a tak mu na vůz naložili pytel, který obvykle nesli dva, jelikož byl ohromný a jeden by s ním nic nesvedl. Danijar byl ale pyšný, žert nepochopil a ohromný pytel převalil na záda. Danijar měl zraněnou nohu z války a pytel mu působil nepředstavitelnou bolest. Podlamovaly se mu nohy, kymácel se ze strany na stranu, ale pytel nakonec odnesl. Tímto okamžikem se vztah mezi Džamilou a Danijarem mění. Džamila byla více zamyšlená, nesmála se a stranila se okolí.

Jednou večer, když se vraceli z nádraží, začala Džamila zpívat a Danijar se po dlouhém přemlouvání přidal. Danijar zpíval tak nádherně, že to oba překvapilo. V jeho zpěvu bylo tolik lásky a něhy. Seit díky tomu Danijara pochopil. Pochopil jeho podivínství, jeho zasněnost, samotářství i jeho mlčenlivost. „Ten člověk hluboce miloval. Byla to nesmírně silná láska, jiná – k životu, k zemi. Tu lásku choval v sobě, ve své hudbě, byla mu vším.“

Od toho dne se v jejich životě něco změnilo. Danijar každý večer zpíval a Džamila ho začala nesmírně milovat.
„Věděl jsem, že tak silně mohl milovat svou zemi jen ten, kdo po ní celým srdcem toužil v dlouhých letech odloučení, kdo svou lásku protrpěl.“

Džamila byla zmatená, měla muže a bála se přiznat, že miluje jiného. Nakonec své lásce podlehla a to, když přišel dopis od muže, že se brzo vrátí.

Na podzim šel Seit zpět do školy. Díky Danijarovi chtěl začít opět malovat a jeho první kresba byla zamilovaná dvojice. Seit odešel studovat na uměleckou školu a jako diplomovou práci nakreslil Džamilu a Danijara. Stále na ně myslel a obdivoval je.
Džamila a Danijar spolu utekli aniž by věděli kam. Neměli nic kromě své lásky. Celá vesnice je odsoudila.

Její pastorkyňa

Autorka: Gabriela Preissová
Kniha mě mile překvapila. Je psána jednoduše, srozumitelně a poutavě. Informace v mém článku jsou pravdivé a vychází z knihy. Nejedná se o recenzi, pouze o stručný výtah z knihy, která má pár stránek. Doufám, že výtah někomu pomůže či vzbudí zájem si knihu přečíst…

Děj se odehrává na sklonku 19.století v malé dědině Bystance. Hlavní postava je Petrona Buryjovka, zvaná kostelnička. Její otec byl uznávaný rychtář a měl svoji dceru moc rád. Petrona byla velice moudrá. Provdala se za vdovce Tómu Buryju, který měl dceru Jenůfku. Matka Jenůfce zemřela po porodu a Tóma ji chtěl najít nejlepší matku. Ale manželství nebylo šťastné. Tóma byl lehkomyslný a všechny své peníze prohrál v kartách. Když Tóma zemře, Kostelnička vychovává Jenůfku sama.

Jak Jenůfka rostla a dospívala stávala se z ní pohledná a veselá dívka. Nedaleko od jejich chalupy žili v mlýně dva nevlastní bratři Laco a Štefa. Jenůfka pracovala ve mlýně jako služebná a oba chlapci se do ní zamilovali.

Jenůfka se zamilovala do Laci, ten ji měl opravdu rád, ale byl odveden na vojnu. Postupem času se tedy zamilovala do Štefy. Když se Laco po dvou letech vrátil z vojny zjistil, že už ho Jenůfka nemá ráda. Dostal zlost, jelikož věděl, že Štefa to s Jenůfkou nemyslí vážně a obdivuje pouze její krásu. Úmyslně Jenůfku zranil na tváři a jizva jí zůstala. Štefa jí přestal milovat, ale Jenůfka zjistila, že je těhotná. Ona i Kostelnička se to snažily utajit, a tak se Jenůfka schovává v komoře a Kostelnička říká, že Jenůfka odjela za prací do Vídně.

Jenůfka porodí chlapce, ale Kostelnička v něm vidí překážku v Jenůfčině životě. Snaží se přemluvit Štefu, aby si Jenůfku vzal, ale marně. Laca Jenůfku stále miluje a je velice nešťastný, když zjistí, že čeká dítě se Štefou.

Kostelnička se rozhodne ke strašnému činu. Uspí Jenůfku a chlapce odnese do lesa kde ho hodí pod led. Jenůfka se dozvídá od Kostelničky, že dítě zemřelo, když spala a že ho Kostelnička pochovala na hřbitově.

Časem se Jenůfka opět zamiluje do Laci a chystá se svatba. Na jejich svatbě však vyjde vina kostelničky najevo. Kostelnička se přiznává a je odsouzena na tři roky do vězení. Jenůfka si nakonec Laca opravdu vezme a čekají na narození jejich dítěte. Když se Kostelnička vrátí z vězení, odjedou pryč a založí si nový domov.

Postava Kostelničky měla ztvárnit láskyplnou matku, která pro svoji nešťastnou dceru byla schopná udělat cokoliv, jen aby byla spokojená.

Alžběta I.

Alžběta I. byla dcera Jindřicha VIII. a Anny Boleynové. Narodila se roku 1533. Byla velice inteligentní a vzdělaná (plynule hovořila několika jazyky). Vytvořila archetyp protestantského panovníka.

Její otec, Jindřich VIII.Tudor, by udělal snad vše proto, aby se mu narodil syn, který by byl silný, převzal po něm vládu a zajistil by pokračování jeho dynastie. Zapudí svou první ženu Kateřinu Aragonskou, která mu není schopná porodit syna a po sedmi letech sporů si nakonec vezme krásnou Annu Boleynovou, která se odmítla stát jeho milenkou. Když půvabná Anna zjistí, že je těhotná, všichni jsou si jisti, že to bude chlapec. Nikdo si neodváží tvrdit opak, jelikož by padl v nemilost. Jenže se nenarodí chlapec, ale krásné děvčátko,které dostane jméno Alžběta (po matce Anny Boleynové a Jindřicha VIII.)
Jenže ani Anna Boleynová není schopná porodit syna, a tak ji po několikati potratech Jindřich jednuduše odstaní a vybere si svojí třetí ženu, která mu jistě porodí následovníka trůnu.

Po popravě své matky Anny Boleyonové je prohlášena za nelegitimní dítě, ale závětí svého otce je obnoven její nárok na trůn po Eduardu VI. a Marii I (Marie Stuartovna). Právě Marie se u ní ukryla, ale Alžběta ji v roce 1554 dala uvěznit, jelikož uvěřila, že byla zapletena do spiknutí proti její osobě. 1587 Marie Stuartovna skončila na popravišti, ovšem jejího syna Jakuba ponechala svým dědicem.
Po její popravě se situce zhoršuje. Alžběta si proti sobě poštvala katolíky i Mariiny zastánce.

Zpět k jejímu mládí...:)
Alžběta zpočátku vyrůstala s šestou ženou Jindřicha VIII., Janou Parrovou, díky níž se mohla vrátit zpět ke dvoru. Jana Parrova byla protestantka, milující matka i starostlivá pečovatelka. Po smrti krále Anglie se Jana Parrova provdala za svoji jedinou lasku, Thomase Seymoura. Byl to jeden z nejkrásnějších a nejobdivovanějších mužů u dvora. Zpočátku měl v úmyslu oženit se s princeznou Alžbětou, ale na základě jejího odmítnutí se stal manželem Janny Parrové. Oddaně ho milovala o zbožňovala, ale on často vyhledával společnost princezny Alžběty. Thomas Seymor byl její první láskou. Pouze platonickou, samozřejmě...:) Vyrůstala nejen se svojí macechou a otčínem, ale i se svými sourozenci. Malého Edwarda (syna Jany Seymourové a Jindřicha VIII.) milovala ze všeho nejvíc. Byl to její mladší bratr, kterého obdivovala. Trávili spolu hodně času, ale Edwardovo zdraví nebylo nejlepší. Nebyl tak silný jako jeho otec, velice brzy se unavil a více než o turnaje a lovy se zajímal o studium. Byl ovlivněn protestantismem stejně jako Alžběta. Po smrti Jindřicha VIII. nastoupil na trůn známý jako Edward VI. Brzy však zemřel (6.července 1553) a královnou Anglie se stala Alžbětina starší sestra Marie I.

Marie byla dcerou Jindřicha a jeho první ženy Kateřiny Aragonské. Jako malá byla prohlášena za nelegitimní dceru a postavena mimo dvůr. Byla silná katolička a chtěla spojit Anglii s Římem. Za její vlády nastala trvdá inkvizice. Tisíce protestantů bylo upáleno pro svoji víru. Za tento čin královna získala přídomek "Krvavá Marie". Nedokázala si získat lid, lásku svého manžela Filipa Španělského ani vytouženého potomka. Anglie ji odsuzovala za sňatek s katolickým Filipem, pro kterého měl sňatek pouze politický význam.

18.března 1554 poslala Alžbětu do vězení do londýnského Toweru poté, co jí obvinila z účasti na spiknutí proti své osobě. Tam byla uvězněna dva měsíce, poté ji Marie nechala přemístit z Toweru do domácího vězení. Krátce před svou smrtí ji Marie Tudorovna jmenovala svou nástupkyní. Zemřela 17. listopadu 1558 v Londres nenáviděná vlastními lidmi a manželem, který jí pohrdal

Bylo ji 25 let, když stanula v čele mocné Anglie. Byla neprovdaná a navíc s pochybnou minulostí. I tak si dokázala naklonit lid a po její smrti truchlí celá Anglie.
Po svém nástupu na trůn vydala v roce 1559 výnos, kterým zavedla anglikánskou státní církev.

Odmítala všechny potenciální nápadníky, nikdy se nevdala a neměla děti. Proto se jí často říká Alžběta Panenská. Jenže...Tehdy bylo jedinou povinností ženy, a hlavně královny, spojit se s mužem a rodit jedno dítě za druhým. Alžběta však prohlašuje: "Již jsem zavázána jednomu manželovi, a tím je anglické království." Přesto nelze řící, že by se krásná a mladá královna nikdy do žádného muže nezamilovala. Jedním takovým "šťastlivcem" byl její přítel z mládí Robert Dudley. O jejich důvěrném vztahu se brzy dozvěla celá Evropa. Alžběta Dudleyho jmenovala hranětem z Leicesteru. Jelikož věděla, že by se nikdy nemohl stát králem, nikdy se za něho neprovdala.

Uvědomovala si, že Anglie zaostává, a to hlavně v zámořských objevech. Nenáviděla Španělsko. Roku 1588 se konala osudová námořní bitva mezi Anglií a Španělskem. V té době byl španělským králem Filip II. (v této bitvě měl 130 lodí, 2000 děl a 20 000 vojáků), přesto nedokázal vyhrát. Alžběta poslala lodě bez posádky, které obsahovaly výbušné směsy mezi španělské lodě. Španělsko prohrálo a moc Španělska upadla. Alžběta je díky tomuto tahu známá jako "hořící plachetnice".

Vraťmě se k Marii Stuartovně.
Alžběta zemřela v roce 1603 a na trůn nastupuje nová dynastie - Stuartovci, konkrétně Jakub I.

Zdroj: Učebnice dějepisu, moje hlava a History revue (červenec 2009)

Thomas Becket

Thomas Becket byl muž prostého původu.
Narodil se v Londýně, vystudoval v Bologni a Auxerre. V roce 1155 se stal kancléřem krále Jindřicha II. Král Jindřich II. ho miloval. Rozuměli si a byly jako bratři. Thomas byl králův kancléř a později i arcibiskup z Canterbury. Post arcibiskupa ale přinesla spory a neshody, jelikož král chtěl ovládnout církev. Ale z Becketa se stal neústupný obhájce práv duchovenstva. Byl zásadně proti tomu, aby duchovní, které biskup shledal vinnými, byli předáni k potrestání státní moci. Nakonec musel opustit zemi a uchýlil se do exilu k francouzskému králi Ludvíkovi (první manžel Eleonory Akvitánské). Ten se znovu oženil a manželka Constance mu porodila dceru Markétu a syna.

Do Canterbury se vrátil v roce 1170.
29. prosince 1170 byl Thomas oklamán a zavražděn čtyřmi rytíři anglického krále v katedrále v Canterbury. Byl prohlášen za mučedníka a dva roky poté byl prohlášen za svatého (u jeho hrobu se děly zázraky). Vina za jeho smrt byla přisuzována anglickému králi Jindřichovi Plantagenetovi.

Jeho svatyně v canterburské katedrále je slavným poutním místem křesťanů. Jeho svátek se slaví 29.prosince.

Eleonora Akvitánská

(1122-1204)
Dcera Viléma X., která zdědila vévodství Akvitánské ve svých 15 letech, po smrti otce. Vilém ve své závěti zajistí dceři bezpečí – slibuje její ruku budoucímu francouzskému králi Ludvíkovi.

Eleonora byla velmi krásná a romanticky založená žena. Milovala umění, především hudbu a básně, které sama psala a zhudebňovala, protože Akvitánie byla domovem trubadúrů. Byla to silná žena s velkými ambicemi a pevnou vůlí. Byla rozhodnuta neomezeně vládnout Akvitánii i přesto, že byla žena. Její odhodlání neznalo hranic a právě proto se Eleonora stala jednou z nejskandálnějších královen historie.

Vždy byla proti emancipaci žen. Žena mohla vládnout stejně jako muž, jelikož žena je stejně dobrá jako muž, liší se pouze pohlavím. Stala se vládkyní Akvitánie a ta ji milovala. Byla velmi vzdělaná, chytrá a cílevědomá. Když její otec zemřel, byla nejbohatší dědičkou v Evropě a tím byla i hodně ohrožena. Musela se neprodleně provdat a podle závěti otce si vzala mladého Ludvíka. Jeho otec byl znán jako Ludvík Tlustý a on jako Ludvík Mladý (Ludvík VII.). Bylo mu 16 let a byl to vážný chlapec s náboženskými sklony. Ludvík byl druhý nejstarší syn a byl vychováván pro církev. Nebyl předurčen k tomu, aby vládnul. Neměl sklony panovníka, ale mnicha. Jeho bratr Filip, následník francouzského trůnu, se jednou vracel z lovu ale když vjížděl do Paříže, vběhl náhle jeho koni do cesty vepř. Filip spadl, udeřil se hlavou o kámen a téměř okamžitě zemřel. Tím se stal Ludvík nástupcem a dědicem Francie. Odjakživa toužil po zbožném životě, byl jemný, s ženami se nikdy neobveseloval a byl proti jakýmkoliv konfliktům a válkám. Do Eleonory se okamžitě zamiloval, ale jejich manželství nebylo šťastné. Eleonora v Ludvíkovi neviděla muže, ale mnicha. Toužila po silném a mužném muži, po dobrodružství a vášni. To vše ji Ludvík nikdy nemohl splnit. Zplodili spolu dvě dcery Marii a Alix. Stala se francouzskou královnou, což ji dostatečně uspokojovalo, ale ne na dlouhou dobu…

Zamilovala se a stala se milenkou svého strýce Raimonda z Antiochie. Byl to velmi hezký a okouzlující muž. To vzbudilo velký skandál. Eleonora se stala milenkou i muže, který neuznával křesťanství (saracén Saladin).

Ludvík hluboce miloval Eleonoru i přesto, že jím opovrhovala a neustále ho ponižovala.

Jejím druhým mužem se stal Jindřich Normandský, později byl korunován na anglického krále Jindřicha II. (1133-1189) a Eleonora se stala anglickou královnou. Jindřich II. byl dobrý voják a silný vládce. Byl ambiciózní, cílevědomí a mužný. Eleonora mu porodila 8 dětí. Jindřich II. patřil mezi rod Plantagenetů, jelikož nosil snítku Planta genesty za kloboukem.
Jindřich II. nebyl věrný Eleonoře a jeho nejznámější milenkou byla Rosamund Cliffordová. Hluboce ji miloval a toužil ji mít za manželku. Porodila mu dva syny.

Protože Eleonora později podněcovala vzpouru svých dospělých synů proti otci, nechal ji Jindřich II. uvěznit a v zajetí byla držena dalších patnáct let až do jeho smrti v roce 1189, kdy na trůn nastoupil její milovaný syn Richard.

Po propuštění se k Eleonoře zase naklonilo štěstí. V letech 1190-1194 vládla v Anglii za Richarda, který se zrovna účastnil křížové výpravy a poté byl v zajetí. Dožila se Richardovy smrti a sama zemřela až o pět let později.