Jan Lucemburský

Jan Lucemburský je nejvíce známí jako „Král cizinec, Král diplomat“. Občas můžete zaslechnout i přízvisko „Slepý“. Jan se narodil 10. srpna 1296 jako syn římského panovníka Jindřicha VII. a Markéty (dcery Jana Brabantského)v Lucembursku. Byl jediným synem. Své dětství prožil v Paříži (na dvoře Filipa IV. Sličného). Tam se mu dostalo patřičného vzdělání.

Již ve svých 14- ti letech byl seznámen s tehdy 18- ti letou Eliškou Přemyslovnou, poslední neprovdanou princeznou přemyslovskou. 31. srpna 1310 proběhly zásnuby mladičkého Jana s Eliškou Přemyslovnou a o den později se ve špýrské katedrála konala slavná svatba. Asi měsíc po svatbě mladí manželé odcestovali do Prahy. Když vjížděli, byly zvony na poplach. Jan se nenechal odradil, vyhnal Jindřicha Korutanského a sám usedl na český trůn. Dne 7. února 1311 byl společně s Eliškou Petrem z Aspeltu korunován českým králem. Ačkoli byl českým králem, lid ho nenáviděl a on neměl rád český lid, ani českou zemi. Nikdy si v Čechách nezvykl a český stát nepovažoval za svou vlast, pobýval raději v západní Evropě (hlavně ve Francii a Lucembursku). Právě proto byl Jan známí jak „Král cizinec“.

Ze začátku své vlády Jan naráží na odpor šlechty. Šlechta neměla ráda silné panovníky a nechce si nechat poroučet od 14- ti letého kloučka. V tuto chvíli má Jan velkou oporu- svého otce Jindřicha VII. Jenže už v roce 1313 Jindřich VII. umírá a vzpurní čeští páni vycítí svou příležitost. Aby toho nebylo málo, do politiky se navíc vloží ambiciózní Eliška (snažila se obnovit vládu v duchu Přemyslovců).

Janovým věrným rádcem byl Jindřich z Lipé. Tento muž měl za manželku Elišku Rejčku (manželka Rudolfa Habsburského), ta se dostala do konfliktu s Eliškou Přemyslovnou. Právě na přání Elišky byl Jindřich uvězněn. To se nelíbilo šlechtě, povstala a Jindřich byl po půl roce ve vězení na hradě Týřov osvobozen.

Jan začal podléhat vlivu Jindřicha a ten byl po 11 let neoficiální hlavou českého státu. Na jeho popud byla Eliška uvězněna i se svými dětmi na Mělníku a až do konce svého života vězení neopustila. Vzali jí syna Václava (Karel IV.), který matku již nikdy nespatřil.

Jan se příliš nestaral o vnitřní poměry země, ale rozšířil české území diplomatickými schopnostmi o Chebsko, Horní Lužici a většinu slezských knížectví. To vše bez válečných konfliktů, odtud tedy „Král diplomat“.

Místo vládnutí se věnuje turnajům a dalším rytířským zábavám. Do Čech si jezdí pouze pro peníze. Aby peníze získal, zvyšuje daně, a tak se nemůžeme divit, jaký odpor k němu cítili obyvatelé Čech. Jan rozprodal všechny české města, hrady a zámky. Po celé Evropě byl znám jako udatný rytíř a válečník. Tím dělá Čechám obrovskou reklamu. V roce 1333 povolal do Čech svého nejstaršího syna Karla IV a jmenoval ho markrabětem moravským. Ve skutečnosti mu ale přenechal vládu v Čechách. Karel se snažil povznést Čechy a měl mnoho sporů s otcem. Jan se svého syna obával, byl si vědom, že ho český lid vítá s otevřenou náručí. Věděl o jeho silném vlivu na český lid, o jeho popularitě. Karel byl pro něho silná konkurence a Jan se bál, že ho sesadí.

Jan měl problémy nejen se šlechtou a svým synem, ale i se svým zdravím. Ke konci svého života trpěl oční chorobou. Lektvary a masti nezabíraly.

Roku 1338 král povolil zřízení Staroměstské radnice – první v Čechách. Roku 1344 bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství, současně s tím bylo v Litomyšli zřízeno nové biskupství – zemi již fakticky spravoval Karel IV.

Roku 1339 uzavřel sňatek s Beatrix Bourbonskou. Češi ji ale nepřijali, měli raději Blanku z Valoa (žena Karla IV.). Jan na Blanku žárlí a vyžene ji. Jako za trest oslepne natrvalo.

V zahraniční politice byl Jan mnohem úspěšnější: byl pravidelným hostem papeže a francouzských králů.

Roku 1346 se se svým synem Karlem účastní bitvy u Kresčaku, jako spojenec francouzského krále, proti Angličanům. Jan Lucemburský jde dobrovolně na smrt. Téměř slepý velí svému vojsku a nakonec sám vjede mezi anglické vojáky s mečem v ruce a hrdinsky zahyne. Janova poslední slova zněla takto: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal.“

Jan Lucemburský měřil asi 170 cm, byl štíhlé svalnaté postavy, profesionální jezdec na koni.

Roku 1980 se vrátily královy ostatky dočasně do Prahy, kde je podrobil průzkumu antropolog Emanuel Vlček a jeho tým z příslušného oddělení Národního muzea. Poté byly ostatky převezeny zpět do hrobu v Lucemburku.

Nejstarší portrét Jana Lucemburského je na kamenném reliéfu z domu v Kolíně nad Rýnem. Jedno vyobrazení je také ve Zbraslavské kronice.