Shlomo Venezia je spisovatel židovského původu, znám také jako jediný Ital, který přežil práci v tzv. sonderkommandu v Osvětimi během 2. světové války.
Narodil se 29. prosince 1923 v Soluni v Řecku jako třetí dítě početné židovské rodiny. Jeho otec, Isacco Venezia, vedl malé holičství a matka, Doudoun Angel Venezia, se plně zasvětila rodině. Když bylo Shlomovi jedenáct let, zemřel mu otec a rodina zažívala velmi těžké časy. Krátce po smrti otce odešel ze školy a začal pracovat, aby rodinu finančně podpořil. „A tak jsem si ve dvanácti začal příležitostně vydělávat. Bral jsem všechno, co se naskytlo, abych domů přinesl trochu peněz a pomohl matce. Pár měsíců jsem například pracoval v jedné továrničce na zrcadla. Byl jsem ještě malý, ale dali mě k lisu. Pak jsem pracoval v továrně, která patřila otci jednoho kamaráda, Itala a Nežida. Pracoval jsem i v továrně na postele kousek od našeho domu.“ (Venezia, 2010, s. 21)
Na počátku války se situace ještě více zhoršila a němečtí vojáci začali pronásledovat Židy. Díky italskému občanství rodině pomáhal italský konzulát, který ji poskytoval alespoň minimální množství základních potravin a zajišťoval jim i jistou ochranu před pronásledováním. S jeho pomocí se rodina v červenci 1943 přesunula do Atén pod italskou ochranu.
V Aténách Shlomo opět pomáhal rodině shánět jídlo, kterého bylo nedostatek a obchodoval na tržnicích s posledním majetkem rodiny. 8. září 1943 však Itálie vypověděla spojenectví s Německem a 25. března byl Shlomo s rodinou zatčen a deportován do koncentračního tábora v Osvětimi (do Osvětimi dorazili 11. dubna 1944). Shlomo byl s bratrem Mauricem přidělen k „speciální jednotce“ nazývané jako sonderkommando, které pracovalo přímo v krematoriích koncentračního tábora. Tam byl Shlomo nucen podílet se na likvidaci a kremaci vězňů zabitých v plynových komorách. „S mrtvými jsme byli ve styku okamžitě. Předchozí transport právě zplynovali a členové sonderkommanda už vytahovali mrtvoly z plynové komory. Dostal jsem nůžky a musel jsem ženám stříhat vlasy. Sice jsem tehdy nepatřil k těm, kteří museli vytahovat mrtvoly z plynové komory, ale později jsem to často dělával.“ (Venezia, 2010, s. 73, 74, 79). Venezia procházel peklem a denně čekal na smrt (pozn. členové sonderkommanda byli pravidelně zabíjeni, aby nevyzradili, čeho byli svědky). Žil ze dne na den, v neustálém šoku, bez myšlenek, jako robot, pro kterého neexistovala budoucnost. Byl svědkem jedné z nějvětších hrůz našich dějin, denně byl v kontaktu se smrtí, násilím, nelidskými podmínkami. Na počátku roku 1945 se mu podařilo utéct jisté smrti a spolu s ostatními vězni absolvoval tzv. „pochod smrti“ do Rakouska. Ačkoliv nemilosrdný pochod smrti přežil, onemocněl tuberkulózou a po osvobození strávil sedm let v nemocnici. Následně se oženil a se svou ženou Maricou zplodil tři syny.
Společně se Shlomem přežil i jeho bratr Maurice a sestra. Je zajímavé zmínit, že Shlomo Venezia o svých zážitcích mlčel až do roku 1992.
„Začal jsem mluvit až hodně pozdě, protože lidi nechtěli slyšet, nechtěli věřit. Pro mě bylo vytahovat tyhle věci utrpení, a když mi lidé nevěřili, říkal jsem si, že to nemá cenu.“ (Venezia, 2010, s. 164) O životním osudu v koncentračním táboře nevěděla ani jeho manželka či synové. Venezia se později začal věnovat i přednášením na školách. „Vědomí, že nemluvím do větru, mě utěšuje, protože předkládat vlastní svědectví je obrovská oběť. Oživuje se tím palčivá bolest, která mě nikdy neopustí.“ (Venezia, 2010, s. 165)
Shlomo Venezia zemřel v roce 2012 ve věku 88 let a je pohřben na hřbitově Verano v Římě.
Ucelené svědectví Shloma Venezii přináší kniha V pekle plynových komor.
Kniha je výsledkem série rozhovorů, které proběhly mezi Shlomem Veneziou a Béatrice Prasquierovou v Římě v roce 2006. Při rozhovorech asistoval i historik Marcello Pezzetti. Kromě autentické výpovědi kniha obsahuje obrazy francouzského malíře polského původu, pana Davida Olèra (1902 - 1985), člena sonderkommanda, který zobrazil nezobrazitelné - peklo v plynových komorách. Je doplněna fotografiemi Shloma Venezii a historickým kontextem. Kniha je napsána velmi věcně, přímo, bez jakýhokoliv zaonačení. Zobrazuje a popisuje největší hrůzy v dějinách lidstva, kterých byl Venezia svědkem. Přečtení této knihy je velmi silný zážitek, který Vás povede k zamyšlení nad vlastním životem...
„My v sonderkommandu jsme možná měli lepší každodenní podmínky pro přežití - nebyla nám taková zima, měli jsme víc jídla a nezažívali tolik násilí. Ale za to jsme viděli to nejhorší. Celý den jsme byli tam uvnitř, v srdci pekla.“ (Venezia, 2010, s. 114) Dle Venezii v něm tato zkušenost zničila život. „Pak už jsem nikdy nežil normálně. Nikdy jsem se nemohl tvářit, že je všechno v pořádku...Z krematoria člověk nikdy nevyjde celý.“ (Venezia, 2010, s. 167)
(Obraz Davida Olèra)
Citace: Venezia, S. (2010). V pekle plynových komor. Praha: Rybka Publishers.
Žádné komentáře:
Okomentovat