Josef Dobrovský

Josef Dobrovský byl nejdůležitější osobností první etapy národního obrození. Byl jazykovědec a literární vědec. Narodil se v Ďarmotech u Rábu v dnešním Maďarsku jako syn vojáka v pátek 17.srpna 1753. Jeho otec byl dragounský strážmistr Jakub Doubravský. Pokud vás teď zarazilo jméno jeho otce, jste na dobré cestě. Při zápisu do matriky totiž popletl kněz příjmení a tak se dnes ve školách dozvídáme o Josefu Dobrovském. V rodině se mluvilo německy, takže česky se Dobrovský naučil až během studia na gymnáziu v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě a v Klatovech. Rodina byla poměrně chudá, takže si malý Josef přepychu neužíval. Studoval filozofii a teologii, ale kněžské povolání nikdy nevykonával. Stal se vychovatelem a učitelem v domě hraběte Nostice, kde se mohl věnovat i vlastnímu studiu a kde se dostal do společnosti tehdejších vzdělanců. S nimi i nějaký čas pobýval v Sokolově. Nosticové Dobrovského podporují i poté, co od nich v roce 1787 odejde.

Účastnil se činnosti v Královské společnosti nauk, přispíval do zahraničních vědeckých časopisů. Zabýval se zkoumáním historických pramenů českého středověku. Studoval staroslovenštinu. Psal německy a latinsky, nikoli česky. Na budoucnost češtiny hleděl pesimisticky, nevěřil, že čeština získá ztracené pozice jako jazyk vědy a literatury, přesto ale vykonal ve prospěch českého jazyka nesmírně mnoho. velice brzy se stal uznávaným vědcem a ne nadarmo byl nazýván Otcem slavistiky. Má velký vliv na mladou generaci osvícenců. Mezi jeho žáky patří například spisovatel a jazykovědec Václav Hanka či jeho nejnadanější žák František Palacký. Právě on šel dlouho ve stopách Dobrovského, ale jakmile přijde spor o Rukopis zelenohorský, jde všechna vděčnost a respekt stranou.

Dobrovský o pravosti Rukopisu královédvorského nepochybuje, ale Rukopis zelenohorský považuje již od počátku za padělek. V roce 1824 vystoupil s oznámením, že rukopis je falzum a autorem je Václav Hanka! Proč?? Prý jsou v rukopise stejné gramatické chyby, jakých se dopouštěl Hanka jako žák. Nikdo mu nevěří, všichni jsou na rukopisy pyšní a Dobrovský zůstává osamocen. Dokonce i jeho žák František Palacký se staví proti němu. Často slýchá urážky jako "Nevlastenec" či "slavisující Němec".

Co se týká jeho soukromého života, tak Josef Dobrovský byl svérázný člověk, který si potrpěl na své zdraví. Nejraději pil čistou vodu, kterou považoval za lék. Vlastnoručně si pral prádlo a před spaním měl pravidelný rituál. Přešlapoval ve vodou rozředěné hlíně a potom vypil sklenici podmáslí. Byl poctivý člověk a dobře znal lidské chyby. Rád dával peníze žebrákům, ale nechával je losovat. Vzal dvě kostky a kolik padlo, tolik dostal chudák krejcarů.

Vystupoval proti puristům (jazykovědcům) a stal se „nemoderním“.
Za vrcholné období české literatury pokládá dobu veleslavínskou a naopak nejméně oceňuje baroko.

Jeho prvním velkým dílem byly německy psané Dějiny českého jazyka a literatury (1792), kde popsal historický vývoj jazyka a literatury.

Často byl zesměšňován i pro svou duševní chorobu. Umírá 6.ledna 1829.

Jeho stěžejním dílem je německy psaná Zevrubná mluvnice jazyka českého (1808), která položila základy pro novodobou spisovnou češtinu. Ačkoli v češtinu nevkládal naděje, snažil se, aby měla ustálenou podobu a normu.Díle je považováno za 1.vědeckou mluvnici.

Významným jazykovědným dílem je i Německo-český slovník a Základy jazyka staroslověnského.

Dobrovský byl přísný a kritický, jak ve svých dílech, tak ve svých polemikách. Vždy mu šlo o pravdivost poznání. Všechny své soudy, chtěl mít podloženy důkazy, fakty. To mu bylo vytýkáno. Jako jeden z prvních vyjádřil pochybnosti o pravosti Rukopisu Zelenohorského.

Zdroje: History revue, Literatura pro I.ročník, Odmaturuj z literatury 1, Přehled dějin literatury, Epocha

Džamila

Autor: Čingiz Ajtmatov
Informace v mém článku jsou pravdivé a vychází z knihy. Nejedná se o recenzi, pouze o podrobný výtah z knihy, která má pár stránek. Doufám, že výtah někomu pomůže či vzbudí zájem si knihu přečíst…
Výtah je opravdu rozsáhlý, proto si myslím, že po přečtení článku budete mít dojem, že jste knihu skutečně četli…:)
Kniha je psána jednoduše a srozumitelně. Je zajímavá tématem i obsahem. V knize nevystupuje mnoho postav. Autor v novele nastoluje otázky, které se týkají morálních konfliktů současnosti.

Hlavní hrdina Seit vypráví příběh mladé dvojice kolem roku 1943 za 2.světové války. Příběh se odehrává v SZ oblasti Kirgizie v Talasu, sousedící s Kazachstánem.

Děj se odehrává za Velké vlastenecké války. Seit byl džigitem dvou rodin, ochráncem a živitelem. I přesto, jak byl mlád často zasahoval do hospodářských záležitostí (to bylo možné jen díky tomu, že starší bratři odešli do války). Hlavou rodiny byla matka. Byla tvrdá a panovačná a všichni členové rodiny ji museli poslouchat. Řídila celý dům. Otec byl tesař, byl tichý a klidný. Seit měl dva bratry a mladší sestru. Po vypuknutí války odešli jeho bratři na vojnu a on nechal školy, aby mohl pracovat v kolchoze. Jeho bratr Sadyk měl za manželku Džamilu. Džamila byla dcera pastevce v horském aulu Bakair. Prožili spolu dva měsíce, pak Sadyka odvolali do armády.
Džamila od dětství pásla s otcem stáda koní. Měl jenom ji a byla mu dcerou i synem. Snad proto se v její povaze projevovaly mužské rysy, tvrdost a někdy dokonce i trochu hrubosti. Pracovala energicky, s mužskou zručností. Se sousedkami vycházela dobře, ale byla až příliš pravdomluvná. Tchán i tchýně ji měli rádi a nedali na ni dopustit. Byla dobrá pomocnice, neúnavná a hbitá. Byla ale i příliš upřímně veselá, zrovna jako děti. Často se pro nic za nic rozesmála, běhala, skákala, objímala. Velmi ráda zpívala. Pro Seita byla nejlepším člověkem na celém světě. Džamila byla i krásná. Seit ji opravdu a upřímně miloval. Žárlil na ni, pyšnil se její krásou a nezávislou nespoutanou povahou. Byli nejlepšími přáteli.

V aulu žil i Danijar. Byl starší o 4 roky, tichý a krotký. Byl ve válce a vrátil se zpět do vlasti. Držel se stranou, starosti vesnice ho nezajímaly. Válka mu vryla krvavou jizvu do hlubin srdce. Byl uzavřený, samotářský, zvláštní.

Džemila, Seit a Danijar jezdili denně cestu s obilím, které odevzdávali na nádraží. Obilí bylo pro armádu. Vyjížděli ráno a vraceli se v noci. Byla to namáhavá práce. Tahali velice těžké pytle na ramenou a pracovali celé dny. Danijar s nimi skoro nemluvil, nezpíval a tak si z něho začaly dělat šprýmy a posmívali se mu. Seit si uvědomoval, že Danijar často kouká na Džamilu a že se do ní zamiloval. Místo soucitu k němu začal cítit nepřátelství.

Jednou mu s Džamilou opět chtěli něco provést a tak mu na vůz naložili pytel, který obvykle nesli dva, jelikož byl ohromný a jeden by s ním nic nesvedl. Danijar byl ale pyšný, žert nepochopil a ohromný pytel převalil na záda. Danijar měl zraněnou nohu z války a pytel mu působil nepředstavitelnou bolest. Podlamovaly se mu nohy, kymácel se ze strany na stranu, ale pytel nakonec odnesl. Tímto okamžikem se vztah mezi Džamilou a Danijarem mění. Džamila byla více zamyšlená, nesmála se a stranila se okolí.

Jednou večer, když se vraceli z nádraží, začala Džamila zpívat a Danijar se po dlouhém přemlouvání přidal. Danijar zpíval tak nádherně, že to oba překvapilo. V jeho zpěvu bylo tolik lásky a něhy. Seit díky tomu Danijara pochopil. Pochopil jeho podivínství, jeho zasněnost, samotářství i jeho mlčenlivost. „Ten člověk hluboce miloval. Byla to nesmírně silná láska, jiná – k životu, k zemi. Tu lásku choval v sobě, ve své hudbě, byla mu vším.“

Od toho dne se v jejich životě něco změnilo. Danijar každý večer zpíval a Džamila ho začala nesmírně milovat.
„Věděl jsem, že tak silně mohl milovat svou zemi jen ten, kdo po ní celým srdcem toužil v dlouhých letech odloučení, kdo svou lásku protrpěl.“

Džamila byla zmatená, měla muže a bála se přiznat, že miluje jiného. Nakonec své lásce podlehla a to, když přišel dopis od muže, že se brzo vrátí.

Na podzim šel Seit zpět do školy. Díky Danijarovi chtěl začít opět malovat a jeho první kresba byla zamilovaná dvojice. Seit odešel studovat na uměleckou školu a jako diplomovou práci nakreslil Džamilu a Danijara. Stále na ně myslel a obdivoval je.
Džamila a Danijar spolu utekli aniž by věděli kam. Neměli nic kromě své lásky. Celá vesnice je odsoudila.

Její pastorkyňa

Autorka: Gabriela Preissová
Kniha mě mile překvapila. Je psána jednoduše, srozumitelně a poutavě. Informace v mém článku jsou pravdivé a vychází z knihy. Nejedná se o recenzi, pouze o stručný výtah z knihy, která má pár stránek. Doufám, že výtah někomu pomůže či vzbudí zájem si knihu přečíst…

Děj se odehrává na sklonku 19.století v malé dědině Bystance. Hlavní postava je Petrona Buryjovka, zvaná kostelnička. Její otec byl uznávaný rychtář a měl svoji dceru moc rád. Petrona byla velice moudrá. Provdala se za vdovce Tómu Buryju, který měl dceru Jenůfku. Matka Jenůfce zemřela po porodu a Tóma ji chtěl najít nejlepší matku. Ale manželství nebylo šťastné. Tóma byl lehkomyslný a všechny své peníze prohrál v kartách. Když Tóma zemře, Kostelnička vychovává Jenůfku sama.

Jak Jenůfka rostla a dospívala stávala se z ní pohledná a veselá dívka. Nedaleko od jejich chalupy žili v mlýně dva nevlastní bratři Laco a Štefa. Jenůfka pracovala ve mlýně jako služebná a oba chlapci se do ní zamilovali.

Jenůfka se zamilovala do Laci, ten ji měl opravdu rád, ale byl odveden na vojnu. Postupem času se tedy zamilovala do Štefy. Když se Laco po dvou letech vrátil z vojny zjistil, že už ho Jenůfka nemá ráda. Dostal zlost, jelikož věděl, že Štefa to s Jenůfkou nemyslí vážně a obdivuje pouze její krásu. Úmyslně Jenůfku zranil na tváři a jizva jí zůstala. Štefa jí přestal milovat, ale Jenůfka zjistila, že je těhotná. Ona i Kostelnička se to snažily utajit, a tak se Jenůfka schovává v komoře a Kostelnička říká, že Jenůfka odjela za prací do Vídně.

Jenůfka porodí chlapce, ale Kostelnička v něm vidí překážku v Jenůfčině životě. Snaží se přemluvit Štefu, aby si Jenůfku vzal, ale marně. Laca Jenůfku stále miluje a je velice nešťastný, když zjistí, že čeká dítě se Štefou.

Kostelnička se rozhodne ke strašnému činu. Uspí Jenůfku a chlapce odnese do lesa kde ho hodí pod led. Jenůfka se dozvídá od Kostelničky, že dítě zemřelo, když spala a že ho Kostelnička pochovala na hřbitově.

Časem se Jenůfka opět zamiluje do Laci a chystá se svatba. Na jejich svatbě však vyjde vina kostelničky najevo. Kostelnička se přiznává a je odsouzena na tři roky do vězení. Jenůfka si nakonec Laca opravdu vezme a čekají na narození jejich dítěte. Když se Kostelnička vrátí z vězení, odjedou pryč a založí si nový domov.

Postava Kostelničky měla ztvárnit láskyplnou matku, která pro svoji nešťastnou dceru byla schopná udělat cokoliv, jen aby byla spokojená.