V článku věnovaném židovskému spisovateli Shlomu Veneziovi jsem se zmínila o francouzském malíři a sochaři polského původu, panu Davidu Olèrovi, který byl stejně jako Venezia členem tzv. sonderkommanda v koncentračním táboře v Osvětimi během 2. světové války. David Olère zasvětil svůj život uměleckým kresbám, malbách a sochám, které jsou poznamenané jeho zkušenostmi z Osvětimi. Jeho umělecké práce pomohly odhalit pravdu o koncentračních táborech, zejména o krutostech, které byly páchány na Židech. O Olèrovi se v naší zemi příliš nemluví a pro většinu lidí je neznámí. Je proto namístě mu věnovat článek a představit jeho životní cestu, kterou protnuly děsivé události naší historie.
David Olère se narodil 19. února 1902 ve Varšavě. Již v mladém věku byl přijat na Akademii výtvarných umění (ačkoliv ani jeden z rodičů neměl umělecký talent; otec byl lékař a matka porodní asistentka) a v šestnácti letech, po ukončení studií, odešel do Gdaňska a Berlína, kde vystavoval své dřevořezby v muzeích a uměleckých domech. Později byl najat jako malíř, sochař a architekt filmovou společností Europäische Film Allianz, pro kterou navrhoval i filmové plakáty.
Po zkušenostech ve filmovém průmyslu se přestěhoval do Mnichova a Heidelbergu. V roce 1923 odešel do Paříže, kde se naplno věnoval umění. Stejně jako mnoho umělců té doby žil ve čtvrti Montparnasse. I ve Francii působil ve filmovém průmyslu, navrhoval plakáty a kostými pro studio Paramount Pictures a zároveň vyučoval na Akademii de la Grande Chaumière. O sedm let později se oženil s Juliettou Ventrurovou a společně se přestěhovali do pařížského předměstí Noisy-le-Grand, kde se narodil jejich jediný syn Alexandre. V roce 1937 Olère získal francouzskou státní příslušnost.
Po vypuknutí 2. světové války byl povolán do pěšího pluku francouzské pěchoty, kde setrval do porážky Francie a následně se vrátil do Paříže. Ve Francii však probíhalo zatýkání Židů, Olère byl zbaven francouzského občanství a 20. února 1943 byl zatčen. Následně byl poslán do tábora zvaného Drancy, kde čekal na převoz do koncentračního tábora. O dva týdny později, 2. března 1943, byl deportován do Osvětimy spolu s dalšími stovkami Židů (celkový počet je udáván přibližně kolem jednoho tisíce). Po příjezdu do Osvětimi byl jedním ze 119 lidí, kteří byli vybráni pro práci v táboře (ostatní Židé byli krátce na to usmrceni v plynových komorách). Olère byl jako vězeň číslo 106144 přidělen ke speciální skupině zvané sonderkommando, kde byl nucen pomáhat při likvidaci a kremaci vězňů zabitých v plynových komorách. S ohledem na jeho jazykové schopnosti (Olère mluvil plynule polsky, rusky, francouzsky, anglicky a německy) a umělecký talent byl zároveň využíván členy SS k překladatelství a psaní dopisů zdobeným písmem a ilustracemi.
Na počátku roku 1945 se Olèrovi podařilo utéct ze sonderkommanda a společně s ostatními vězni se vydal na tzv. „pochod smrti“ do Rakouska. Ačkoliv mnoho Židů během této cesty zahynulo na kruté podmínky (hlad, zima, vyčerpání), Olère se z posledních sil dostal do tábora Mauthausen, kde pracoval v dolech. Na počátku dubna byl převelen na nucené práce do tábora v Ebensee. Po měsících těžké práce byl 6. května 1945 osvobozen Američany a vrátil se domů do Francie.
Od svého osvobození se Olère věnoval kresbám hrůz, kterých byl svědkem v koncentračních táborech. Jeho práce dokumentují plynové komory v Osvětimi, Židovské oběti paralyzovány strachem a zoufalstvím, jejich usmrcování, vytahování z plynových komor, spalování...Olère byl svědkem lékařských experimentů na slabých, nemocných či starých lidech. Viděl mučení, sexuální zneužívání, smrt. Práce Davida Olère má výjimečnou dokumentární hodnotu, jelikož nebyly pořízeny žádné fotografie činů, které se odehrávaly v plynových komorách a v krematoriu. Jeho kresby a plány zobrazují uvedené místa a vysvětlují fungování nacistické továrny smrti. Olère vypověděl, že se cítil povinen ukázat světu hrůzy koncentračních táborů s ohledem na památku všech zavražděných Židů. Chtěl vypovědět světu pravdivý příběh, kterého byl svědkem a činil tak prostřednictvím svého uměleckého talentu. Zdroje uvádějí, že jeho kresby, malby a sochy byly jediný způsob, jak vydržet hrůzy, které prožíval po osvobezení z táborů a zároveň jedna z motivací k přežití. Je zajímavé zmínit, že na některých obrazech se Olère zpodobnil jako příznačná tvář plovoucí v pozadí, jako tichý, bolestí svázaný svědek událostí a nelidských scén, které nikdy nevymazal ze své paměti.
Některá jeho díla byla později použita jako právní důkaz krutých činů odehrávajících se v Osvětimi, zejména existence plynových komor a vraždění Židů (použil je například soudní znalec a historik Robert Jan van Pelt).
V roce 1962 zanechal své umělecké činnosti a o 13 let později zemřel v milované Paříži ve věku 83 let (2. srpna 1985).
Alexandre Oler pokračuje v otcově úkolu odhalovat světu pravdu o Osvětimi a Olèrovi díla jsou stále vystavována v muzeích. Krutost, zoufalství, smrt v nich zobrazeny jsou však tak hrůzné, že v některých lidech vyvolávají odpor.
Olèrovi kresby jsou vytvořeny tužkou i barvami. V knize Witness: Images of Auschwitz (Svědectví: Obrazy z Osvětimi) jsou vyobrazeny Olèrovi obrazy doplněné textem jeho syna Alexandra. Níže naleznete některé z vybraných.
(Birkenau)
(Selekce)
(Svlékárna)
(V plynové komoře)
(Vyklízení usmrcených z plynové komory)
(Spalování)
Více informací můžete nalézt zde:
Klarsfeld S., & Olère, D. (1989). The Eyes of a Witness. New York: The Beate Klarsfeld Foundation.
Olère, D. & Oler, A. (1998). Witness: Images of Auschwitz. N. Richard Hills, TX: West Wind Press.
Costanza, M. S. (1982). The Living Witness. New York: The Free Press.
